Šestadvacetiletá vystudovaná bakalářka Lenka Stodolová pochází z Tábora, kde i získala řidičské oprávnění pro vozidla nad 3,5 tuny. Bez předchozí praxe a téměř bez rozmýšlení zamířila do české metropole, kde po několikaměsíčním výcviku usedla za volant popelářského vozu Pražských služeb. Téměř denně ji tak můžeme potkat v úzkých žižkovských uličkách

Pracovní směna vám obvykle začíná brzo v pět ráno a končíte v příjemnou jednu hodinu odpoledne. Když si teď spolu povídáme je deset. Neměla byste být v kabině popelářského vozu, nechybíte někde popelářům?

Ano, chybím teď na bloku (pozn. svozová trasa). Dnes jezdíme vilky v Horních a Dolních Počernicích. Jezdí za mě kolega, který by byl normálně na garážích. Pokud je to nutné tak střídá i jiné kolegy, kteří musí k lékaři nebo mají jinou neodkladnou záležitost.

Kolega garážmistr musel sednout do vašeho auta a zastoupit vás. Jak to? Nejsou řidiči?

Ano, je nás málo. Potřebovali bychom více řidičů nebo řidiček.

A jak se stalo vám, že jste se objevila za volantem popelářského auta brázdící pražské ulice?

V Českých Budějovicích jsem vystudovala ekologii, ale studium mě nenaplňovalo, takže jsem skončila s titulem bakalářka a přemýšlela co dál. K těm odpadům mám tedy blízko, říkám si, že i teď dělám něco pro tuto Zemi (smích). Řídit kamion mě vždy bavilo, nebojím se velkých aut. Hledala jsem tedy zaměstnání v tomto oboru, akorát většina nabídek byla pro vnitrostátní a mezistátní přepravu. Jenže řidiči nikdy neví, kdy se budou vracet domů, jak dlouho budou pryč. Kolikrát jsou to cesty na tři dny mimo domov, a to jsem nechtěla. Hledala jsem tedy práci u menších firem. Uvažovala jsem, že bych jezdila i na betonárce s mixem. Jenže to jsou jen sezonní práce, navíc řidič tam musí být dlouho do večera. Pak se nabízelo zemědělství, ale to by opět byla sezonní záležitost. Nikdy předním mě nenapadlo, že bych mohla řídit popelářské auto, ale přistěhovala jsem se za partnerem a hledala něco tady. Náhodou jsem narazila na

Jak dlouho máte řidičák na takto velké auto? Byl to už dětský sen?

Už to bude asi rok. Do Pražských služeb jsem šla ihned po autoškole. Nikde jsem neměla žádný zácvik. Autoškolu jsem dělala v Táboře, kde byl v podstatě jeden okruh, který se dal s autem takovéto tonáže jet. Dá se říct, že jsem ani nevěděla, kam mě život zavane. Líbí se mi to. Jsem spokojená s pracovní dobou i s kolektivem. 

A co na vaše povolání říká nejbližší okolí? Kamarádi, rodina?

Taťka se z počátku divil, to je pravda. Spousta lidí na tuto práci nahlíží skrz prsty, že to musí být něco špinavého a nevoňavého. To ale není pravda, je to absolutně čistá práce. My jako řidiči v podstatě nepřijdeme s odpadem do styku. To právě oceňuju u současného zaměstnavatele. Jsou tady čistě striktně rozdělené pozice řidičů a popelářů. Stává se, že vidím řidiče jiných firem, jak vyskakují z auta a zároveň dělají i popeláře. Jednak ten řidič musí být unavený z té práce a navíc to strašně zdržuje. 

Jste jediná řidička v Pražských službách. Jak vás přijali mužští kolegové?

Nadřízení z toho měli nejdříve obavy. Řešili, jak to provedou se šatnami, jak zapadnu do kolektivu. Nastal přesný opak. Kolegové si mě hýčkají, je to moc příjemné. Určitě lepší než být v kolektivu samých žen. Uznávám, že by bylo příjemnější tam mít alespoň jednu spolupracovnici. Tak snad časem přijdou.

 A jak na vás reagovali popeláři? Najednou pro ně přijela žena za volantem.

Ze začátku to může být složité na komunikaci. Zvlášť když trasu jedete poprvé. Já mám ale skvělou partu, nemůžu si stěžovat. Spíš mi pomáhají, radí mi. Klidně i vystoupí z auta, ukazují mi kudy jet, když je to natěsno. Já se zase snažím jim zastavovat co nejblíže k popelnicím, zpomalím, když je hrbolatý úsek. Je to takové pomáhání si navzájem.

Přibližte nám váš běžný pracovní den.

Příchod do práce je ve 4:30 ráno. Neříkám, že bych tam musela být tak brzo, ale je to lepší. Mít to v klidu, dát si s kolegy kávu a počkat do páté, kdy vyjíždíme. Někdo chodí těsně před pátou, popadne klíče a jede. V 5 dostaneme stazku do ruky, to je papír kam jedeme, jak dlouho tam nakládáme, kdy se vracíme, kolik tonáže odpadu máme, kde to vysypáváme. To se vyplňuje během dne, dělá to každý řidič. Pak si vezmu klíčky od auta, nastartuju, aby se auto pořádně zahřálo. V pět vyjíždíme ze ZEVO Malešice, kde naberu popeláře a jedem na blok. Objedeme trasu, co máme v rozpisu. Většinou je blok rozdělen na dvě fůry, tzn., že dvakrát za směnu odvážíme odpad do ZEVO. Po čtyř a půl hodinách máme pětačtyřicetiminutovou bezpečnostní přestávku, kterou trávím v garážích na provozovně v ZEVO. Dám si kávu a svačinu, odpočinu si, pak zase naberu popeláře a jedeme druhé kolo. Na konci směny po výsypu na spalovně musím dopsat stazku a dotankovat to, co jsme spotřebovali, aby nádrž byla vždy plná. Zaparkuju. Odevzdám stazku, klíče a jdu domů.

Máte svoji vlastní auto, se kterým jezdíte jenom vy?

To je moc fajn, jak to mají Pražské služby zařízené. Naši garážmistři se snaží, aby každý řidič měl svoje auto. Ti řidiči se k tomu pak chovají líp, je to osobní. Je to takový ten jejich mazlík (smích). 

V jaké části Prahy se přesně pohybujete? Jak jste si zvykala na pražský provoz?

Pohybujeme se převážně na Žižkově, kde jsou kostky a kopce, dejme tomu takové ty horší vedlejší silnice. Máme tedy i hlavní jako je Seifertova, kde jezdí i tramvaje. S tramvajáky máme ale super vztah. Třeba jakmile uvidím tramvaj, přejedu na druhou stranu, ať ji neblokuju, pak si nacouvám zpátky. Snažíme si vzájemně nekomplikovat práci. Oni i poděkují, zamávají, jsou takoví zdvořilí (smích). Samozřejmě uličky na Žižkově jsou někdy komplikované. Někdy si říkáme, že jsou asi skvrny na Slunci a lidé parkují špatně. Je tak hodně úzkých průjezdů. Některé dny, třeba jako teď přes prázdniny, je to hodně znát, že je Praha vylidněná. Navíc se přes prázdniny nesváží školy, přes rok jich je hodně, teď to je velká úleva. Navíc se snažíme svážet ráno, abychom neblokovali provoz. Odpoledne, to by byla horší situace.

A co netolerantní řidiči, už jste na ně narazila?

Stává se, že na nás troubí, ale někdy je to z neznalosti té konkrétní situace. Nedávno se stalo, že jsme projížděli úzký profil, jeli jsme velmi pomalu a auto za námi začalo troubit. A stalo se, že ten řidič pak vystoupil a šel se mi omluvit, protože přes nás neviděl, jak úzký průjezd to byl.

A jak reagoval, když vás uviděl?

Díval se nevěřícně a ptal se, jestli to není skrytá kamera nebo něco podobného. Obecně se trochu podivují, ale většina do auta ani nekouká. Musím ale říct, že mi lidé tady přijdou ohleduplnější než v Táboře. Jsou tady více vycvičení. Nemají problém nás objet, hledají možnosti, jak tu překážku zdolat. 

Řidičky vídáme v kamionech, TAXI nebo v MHD. Proč právě svozová společnost a popelářské auto? Proč ne třeba městský autobus?

Na autobus nemám papíry. Musela bych si je dodělat, což by problém nebyl. Říkám si, je to více riziková práce. Slyšela jsem o případech, že řidiči musí na konečných zastávkách vyhazovat bezdomovce, a to jsem nechtěla. Obecně je to větří zodpovědnost. Prý se ale říká, že autobusáci necouvají (smích).

Jaký je váš názor na ženy jako řidičky ve srovnání s muži?

Řekla bych, že když se ženská dostane na kamion, tak už to musí mít v malíčku. Ženy nemají navíc tendenci se převádět, jsou více ohleduplné.

Kdybyste měla vyjmenovat 3 pozitiva a 3 negativa na vaší profesi, co by to bylo?

Pracovní doba je krásná. Pracuji v čistém prostředí, což lidi ani nenapadne. A samozřejmě vztah k velkým autům.  Spíš než negativum to je někdy únava, např. když projíždíte několikrát za den mezi dvěma auty, kde je mezera na krabičku zápalek. Vysloveně nic negativního nevidím.

Oceňujete, že po práci máte „celý den volný“, jak tedy s tím volnem nakládáte?

Mám tři koně, takže po práci jdu rovnou ke zvířatům. A tam si vystačím celý odpoledne. Je to naplňující pocit.