Někdy je to pro mě těžké, občas se přistihnu, že přestanu hrát a Jiřinu Bohdalovou pozoruju. Je to taková škola gagu. Jak si vtip načasovat, jak ho „uplacírovat”. Jak čistě hra­ je, žádné kudrlinky nebo efekty. U mnoha starých lidí se říká – na ten věk je to výkon! Jenže tady žád­né omlouvání věkem není potřeba. Z jejího výkonu by člověk nepoznal, jestli je jí třicet nebo padesát, žád­ný vliv věku na výkon není vidět. A přitom se narodila v roce 1931. Tajně mi dává naději, že bych snad taky mohl v tomhle věku tak bez­ chybně fungovat. Navíc – to nej­lepší, co vás může na jevišti potkat, je hrát s lidmi, co jsou lepší než vy.

Na Jezerce jste v loňském roce dokonce zažil režisérský debut. Jak se to celé přihodilo, že Saturnin vznikal právě pod vaší taktovkou? Povedl se vám?

Byl to nápad Honzy Hrušínského. Já za ním přišel, jestli bych si ne­mohl něco zrežírovat, a on vymys­lel Saturnina. Návštěvnost máme v podstatě stoprocentní, je stále vyprodáno. Kritiky byly velmi pří­znivé, stejně tak reakce od kole­gů. Nebylo to jednoduché, udělal jsem si i úpravu. Saturnina všichni znají, všichni tam chtějí své oblí­bené fóry, ale všichni už je stokrát četli a slyšeli. Tak jak to udělat, aby se po sto prvé nenudili? Jest­li se přijdete podívat, posoudíte sami, jestli se Saturnin povedl.

V polovině loňského roku jste se vrátil do seriálu Ulice. Měl jste obavy z vašeho comebacku?

Obavy? Proč? Nebyl důvod, aspoň já myslím. Ta postava, Tomáš Jor­dán, byla docela oblíbená a klad­ná. A mě ta práce vždycky bavila. Ty první roky, to byla velká škola hereckého řemesla, já toho nikdy předtím moc nenatočil. Naučil jsem se rychle soustředit, naučit se veliká kvanta textů, vnímat kameru, hlídat si světlo, poslou­chat deset lidí najednou…

Prozradíte nám vaše pracovní plány? Prý plánujete představení podle hry Petra Kolečka. Opět se chopíte režisérského kormidla?

To je všechno ve hvězdách, Ko­lečkovu hru jsme chtěli dělat v Ypsilonce, ale nakonec to nějak nedopadlo. Ta hra je ovšem vý­borná a moc vtipná. Takže se nevzdáváme. O režírování bych moc stál, ale spíš to bude opět na Je­zerce, Honza Hrušínský má hroz­ně rád 30. léta a první republiku, tak se snad vrátíme k nějakému námětu z té doby.

V rámci svého profesního života se hodně věnujete dětem. Jaká jsou specifika „dětských diváků či publika“? Musíte občas probudit i to dítě ve vás?

To já ani moc budit nemusím. Největší problém je, že děti mají úplně jiný metabolismus než dospělí. A když se chcete na ně naladit a bavit se s nimi, musíte energií plýtvat stejně jako ony. Takže jsme s Magdou Reifovou po představení úplně vyřízení a půl hodiny jen lapáme po dechu. Nesnáším, když někdo řekne – no co, je to jen pro děti! Děti musí mít lepší jídlo, lepší mýdlo, tak logicky i divadlo musí mít lepší než do­spělí! Jde o celý jejich život! Jaké hodnoty jim vtisknete, s čím se budou ztotožňovat, jaký vkus bu­dou mít. Co je důležitějšího?

Petře, netajíte se svými ekologickými postoji a zájmem o životné prostředí. V čem spatřujete největší problémy dnešní doby?

Celosvětové změny podnebí, plasty. U nás mizení zeměděl­ské půdy, neschopnost kraji­ny pojmout vodu, rozpad lesů. Zajímavá věc – na Šumavě prý údajně za kůrovcovou kalamitu mohli „ekoteroristé”, kteří pro­sazovali bezzásahovost. Nyní kůrovec likviduje v míře nevídané lesy hospodářské, kde se zasahu­je a vždycky zasahovalo. Příroda sama vyvrátila lež o škodlivosti nezasahování v národních parcích. A další velký problém je to, jak velké firmy a politici dokázali zne­vážit a v podstatě pomluvit práci neziskových organizací.

Máte nějaké rady, jak ulehčit planetě? Něco, s čím by mohl přispět každý z nás?

Kupovat jen to, co opravdu potře­buju. Třídit, recyklovat a zbytečně odpad neprodukovat. Každý z nás městských může jezdit MHD místo autem. Nikomu z nás neuškodí jíst méně masa. Spousta z nás může mít na střeše fotovoltaiku nebo aspoň ohřev vody sluníčkem, lec­kdo může jímat dešťovou vodu. Ale hlavně se musíme zajímat o to, co se kolem nás děje, a ty svoje domovy chránit. Není nic špatné­ho chtít zbohatnout a podnikat, jen to nesmí být ke škodě všem ostatním. Velké firmy, jako Praž­ské služby, v tomhle můžou udělat hrozně moc. Obzvlášť, když mají moudré vedení, které chápe, jak se společenská odpovědnost vyplácí.